Všichni jistě známe ten pocit, když nás film nadchne, inspiruje, vyděsí, dojme, zkrátka vyvolá širokou plejádu emocí. Dvě hodiny a prožili jsme celé životy postav. Do těchto dvou hodin je vtisknuta několikaletá práce mnoha lidí. Využívají se nejmodernější technologie a to vše stojí hodně peněz. A film, zejména v hollywoodském slova smyslu, je investice, která musí vydělat.
Je jen málo oblastí, kde se snoubí tolik různorodých oborů a technologií podobně jako ve filmu. Většinou je film vnímán jako forma umění a kreativity, ale počátek byl ryze technický - reprodukce obrazu pomocí chemické reakce, objevení principu iluze pohybu a jeho záznamu. Až později se začaly objevovat umělecké možnosti tehdy nové technologie, začala se objevovat filmová řeč. Z historických, a hlavně praktických důvodů je film odsouzen k věčnému vnitřnímu konfliktu techniků a umělců, investorů a režisérů, přísné organizace a kreativní volnosti. Stejně jako každý dobrý příběh.
Mnoho lidí si myslí, že nejkreativnější moment je, když se obraz poprvé objeví ve střižně, kdy už je něco vidět. V reálu je to však ten samotný začátek, ta prvotní jiskra, která se zapíše na ušmudlaný kousek papíru. Tam je naprostá volnost. Pak přijde řada procesů, které dílo začínají svazovat, obrušovat hrany a dovolují vniknout jen takové míře chaosu a kreativity, jaká umožní výslednému dílu vůbec vzniknout, zasáhnout co nejširší veřejnost a přinést zisk.
Preprodukce
Na počátku tvorby je nutno experimentovat. To vyžaduje velkou volnost, ale zároveň je potřeba hledat, co funguje - krásný a elegantní literární styl se sice dobře čte, ale jeho převod na obrazovky či plátno není přímočarý. Z toho důvodu se v běžné produkci s postupně se navyšujícími náklady rozvíjí materiál, který je stále více podobný finálnímu výstupu (filmu na plátně před diváky v kině). To ve zkratce znamená dostat co nejlepší představu o výsledném díle za co nejnižší náklady.
Nejprve se připraví námět, ten se rozvine ve scénář, dále ve storyboard (podobné komiksu), animatik (načasovaný storyboard nebo hrubá 3D animace s jednoduchými modely) a pak se jde na produkci.
Námět by měl být v pár větách a měl by být sám o sobě zajímavý pro další zpracování. Může obsahovat i obrazovou přílohu, ale musí být inspirativní a dostatečně originální, avšak zároveň srozumitelný.
Scénář je již detailní popis jednotlivých scén a střihů. Může být mimo jiné také poutavější formou pro zaujetí investorů, producentů. Pro natáčení je vhodnější techničtější scénář. Scénář se také píše se zaměřením na to, pro koho je určen. Něco jiného zajímá herce a něco jiného postprodukci.
Poté vzniká storyboard, který si lze představit jako komentovaný komiks. Ten dává lepší představu o záběru jako takovém a nastavuje prvotní koncept kompozice. Často je skicován rychle s důrazem na časovou efektivitu, v průběhu se pak hodně mění a střídá. Vzniká první představa o střihu a vazbě mezi záběry.
Časové rozložení záběrů vzniká z takzvaného animatiku. Začíná prostým načasováním storyboardu, kdy je doplněný o provizorní zvuk, následuje 3D animatik s jednoduchými tvary a zjednodušenými postavičkami, a postupně se zlepšuje do míry, jaká je pro konkrétní film potřeba. U 3D nebo kresleného animovaného filmu se animatik postupně přetváří v hotový film.
U hraného filmu se dá zastavit ve chvíli, kdy už máme dostatečnou představu. Někdy nám stačí storyboard a více se zaměřujeme na herecké akce na place, jindy chceme mít přesnou představu o výsledném záběru, k čemuž dochází většinou u „trikovějších“ filmů, kde natáčíme spíše greenscreen než reálné prostředí. Mimořádnou ukázkou je film Gravity, kde byl animatik tak kvalitní, že by se dal ve filmu rovnou použít.
Produkce
Kamera, klapka, akce! Jsme v samotné produkci, máme hvězdy na place, režiséra, drahé kamery, zvukaře, komparz. Na první pohled naprostý chaos. Potkávají se lidé různých úrovní a profesí, každý se svým úkolem.
Natáčení je koncentrace všeho, o čem film je. Zde se začne tvořit to kouzlo, kdy herci předvádějí výkony, ze kterých se tají dech, a vše se skládá do představy režiséra, který jediný pořádně ví, jak konkrétní záběr zapadá do celku. Velice často se natáčí na přeskáčku a navazující filmové scény mívají mezi sebou v rámci natáčení mezeru i několik měsíců. Udržet v takovém případě kontinuitu, tedy aby střih navazoval, je téměř nadlidský úkol. Přesto se to víceméně daří díky režisérovi, který má v hlavě vždy celý film, a díky mnoha asistentům, kteří si zaznamenávají detaily scény, kostýmy atp. Na to myslete, když objevíte drobnou chybu mezi záběry (žehlička v jednom záběru stojí, v druhém leží a pak zmizí úplně). To, že jich je tak málo, je dílem opravdu nesmírné organizační práce.
Vše se projeví v momentě, kdy režisér zvolá „Kamera, klapka, akce!“ Celý ten chaos najednou utichne a zavládne naprosté soustředění na akci. Důležitým předpokladem pro to, aby si člověka na natáčení pozvali znovu, je jeho pečlivost. Stačí jedno zakopnutí a najednou je tu škoda za miliony. Zvukař strčí mikrofon do záběru a celá akce a soustředění přijde vniveč. Člověk nesmí do záběru, vyrušovat herce ani režiséra, musí být v podstatě neviditelný, ale zároveň dělat svou práci.
Během záběru se navíc musí uspokojit všichni – režisér chce svou akci, kameraman chce světlo a ostrost, postprodukce čistý green a všechny technické věci změřené a v pořádku, maskérka sleduje make-up a mnoho dalších detailů. Když se něco opomine, což se pochopitelně stává, odsouvá se řešení na postprodukci, kde je to ovšem mnohem dražší.
Zde se projeví příprava z předchozích fází vývoje. Pokud máme jasno, držíme se plánu a řešíme jen realizaci a vylepšování. Tedy teoreticky, v praxi problémy nastávají vždy. O to horší je to se špatnou přípravou, vše se musí stihnout, musí to být dobře natočené, a především to musí fungovat divácky. Je to hrozná situace, když sedíte ve střižně nad natočenými záběry, které znovu nenatočíte, a vidíte, že film nefunguje. Ne že by se podobné věci nestávaly i s precizní přípravou, v takovém případě je jich však mnohem méně.
Postprodukce
Ve chvíli, kdy je film natočen, práce rozhodně nekončí. Nastává fáze postprodukce, kde se obraz vylepšuje, rozšiřuje, a hlavně opravuje. Čas od času se také přidávají zcela nové digitální záběry.
3D grafika dostaví hrad, který nikdy nebyl, rozhýbe lidi, zvířata i fantastická stvoření na hraně představivosti. Někdy jde o element ve scéně, někdy naopak o náhradu greenscreenu za digitální prostředí.
Samostatnou kapitolou jsou vizuální efekty, jež jsou hojně používané při tvorbě hurikánů, explozí, výstřelů, záplav a podobně. Každá oblast postprodukce, stejně jako u celého filmového průmyslu, je týmová hra lidí různých specializací. Není neobvyklé, že se jeden tým zabývá vývojem fyziky peří, čehož je příkladem film Rio.
Mnohdy samotného herce ani nepoznáte, protože je zaznamenán technologií Motion Capture a následně převeden do podoby 3D postavy.
3D grafika je vnímaná primárně jako tvorba neuvěřitelných 3D postav a efektů, ale někdy tato technologie prostým způsobem pomáhá vylepšit herecké akce. Zajímavý příklad je Iron Man, kdy se na začátku uvažovalo o fyzickém obleku. Robert Downey Jr. si ovšem stěžoval, že mu oblek neumožňuje se herecky vyjádřit. Proto se vymyslel způsob, který mu umožnil nosit lehký obleček a onen železný oblek se následně dodělal v postprodukci. Byl to jeho herecký výkon, který pomohl filmu Iron Man prorazit, a dal tak vzniknout jednomu z nejvýdělečnějších filmových projektů Marvel Cinematic Universe. V tomto případě postprodukční tým umožnil lepší herecké vyjádření a ukázal, že 3D nemusí být jen lákadlem pro oči a velké efekty.
Z pohledu postprodukce je z hlediska objemu překvapivé, že nejvíce modifikovaným filmem není Terminátor, Jurský park či Hvězdné války, ale Forrest Gump. Zatímco první zmíněné filmy posouvaly hranice zobrazení neskutečných efektů, vizuální kvality a realističnosti, Forrest Gump byl jedním z prvních snímků, kde jsou digitální efekty téměř neviditelné. Nejde jen o zasazení Forresta Gumpa do historických záběrů, ale o téměř neznatelné změny oblohy, nálady, barvy, doplnění lidí apod., které najdeme takřka v každém záběru. Efekty pronikly do všech žánrů a v případě kvalitního provedení jsou ozdobou každého díla.
I levné filmy a seriály dnes využívají tento druh neviditelné postprodukce. Vždyť i český Vánoční Kameňák, který nevyvolává dojem velkého efektového filmu, obsahuje digitální doplnění ve velké části záběrů. Všude, kde sněží, je digitálně dosněžovaná krajina a samotný sníh je tvořen ve 3D, ohňostroje jsou rovněž digitální a našli bychom mnoho dalších příkladů.
Tvorba filmu je složitý proces, který není dílem jednoho génia, ale celého týmu talentovaných lidí. Zahrnuje v sobě celou škálu různých profesí, které se bez sebe neobejdou, což vyžaduje nesmírnou trpělivost, organizaci a komunikaci. I když jsme se bavili o velkých filmech, i krátká animace podléhá ve zmenšené a zjednodušené míře podobnému procesu, požadavkům a principům. Dokud nevím, co točit/animovat, neměl bych opouštět fázi plánování a nápadu, protože měnit výsledné dílo je vždy nesmírně nákladné.
Sdílet článek